třetí rodič

Stát se rodičem je dar. Stát se třetím rodičem je velký dar, který ale není pro všechny. Někdo prosí o pomoc, někdo se v tom ztrácí a někdo zjistí, že se ocitl uprostřed hodinářského strojku, ve kterém drobné narušení jednoho kolečka znamená ve finále absolutní výbuch. Zjistila jsem, že zapadnout do tak složitého mechanismu je hlavně o tom čas od času se zastavit a zaposlouchat se do rytmu tikání. Tik, tak, tik, tak, tik, tak… Promazat, nastavit, vyměnit baterky, to vše je otázka udržování rytmu a setrvačnosti, ale když chceme, aby vše fungovalo ku všeobecné spokojenosti, musíme naslouchat. Sami sobě, ano, ale především okolí. Naše pětičlenná rodina, složená z macešky, tatínka a jeho dvou dcer, no a v neposlední řadě našeho společného synka, by nemohla fungovat, kdyby se nám nedařilo sem tam se zaposlouchat. A nejde ani tak o tikání jako o signály, které každý z nás denně vysílá do éteru. A možná je to na nás, dámy a pánové, třetí rodičové, macešky a macešákové, jestli opravdu posloucháme i okolí nebo jsme zaslepeni vlastním pohledem na řešení situací, konfliktů anebo třeba jen běžných každodenních záležitostí. Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem se zlobila, na děti, na manžela, na nesplněné úkoly a zbytečné hádky, když vtom jsem si uvědomila, že mým problémem je lpění. Lpění na tom, že se zlobím sama na sebe a na svoji touhu být tím, kdo udává směr. Ale ano, je nás pět a každý z nás má přece tu možnost alespoň v něčem se stát hodinářem a nastavovat, promazávat a čistit, vyměňovat ony pomyslné baterky, udávat směr a především tempo tikotu. A když se společně sejdeme a máme tu možnost slyšet to tiché tikání, tik, tak, tik, tak, tik, tak…, tak je to důsledek toho, že i přes ty spousty nedostatků, které mezi sebou máme, nám to pořád ještě „tiká“.

Pavlína Kubásková, v roli matky vlastní i nevlastní