I to nejlepší druhé manželství…

Mám dobrou paní sousedku. Sousedce je sedmdesát a je to hodná venkovská ženská. S nohama na zemi. Naši manželé, ač o generaci jinde, si jsou v lecčems podobní. I naše rodiny mají dost společného, sousedka se kdysi za krále Klacka rozvedla (s jedním dítětem) a vzala si druhého muže (s dvěma).

Občas posedíme a probereme počasí, zahrádku, které děti ve vsi pěkně zdraví a kdo roste pro kriminál. Někdy se to tak povede a zajdeme v řeči i hloubš. Jako tuhle, když jsme řešily, kdo všechno se domnívá, že má pokrevní právo mluvit nám do toho, jak ty naše/jeho/společné děti vychováváme.

A pak to paní Vlastička shrnula: „Prostě, paní Beranová, každý druhý manželství, i to nejlepší, stojí za hovno.“

PS: Možná by se to dalo brát jako defaultní nastavení životů třetích rodičů – všechno nad to pak bude příjemné překvapení. 😉