Nejhorsi dovolena EVER. To byla ta nase letosni se vsemi detmi:) Ted uz to pisu s usmevem, ale behem dovolene jsem si nekolikrat balila kufry… A cim to bylo? Dostala se mezi nas atmosfera BOJE. Je jedno, kdo to zacal, ale slo o to, ze jsme tu „hru“ hrali skoro vsichni – mali i velci. Jeden neco rekne, druhy slovne zautoci, prvni to odpalkuje a uz to jede… Znate to? A tak presto, ze jsme byli na Lipne, kde bylo stovky uzasnych zabav presne pro nase deti, tak u nas se misto prazdninove legrace kricelo, plakalo, odmlouvalo, mracilo a bojkotovalo ledacos hezkeho, co by se dalo spolecne zazit. Nebylo to prijemne, ale uvedomila jsem si na tom nekolik dulezitych veci:
1. DO BOJOVNÉ POZICE SE DOSTÁVÁME ČASTO AUTOMATICKY – Kdyz nekdo v rodine zacne s ostatnimi bojovat, druzi mi vetsinou odpovidaji take bojem. A spirala se rozbiha… Čím déle to trvá, tím těžší je z boje ustoupit, protože se už nebojuje o podstatu věci, ale o to, kde neustoupí. A může jít o nějakou úplnou hloupost, třeba o to, zda se pojede zítra koupat, či ne.
2. ATMOSFÉRA BOJE BLOKUJE PŘÍJEMNÉ SPOLEČNÉ ZÁŽITKY A BERE NÁM ENERGII A ČAS – Jakmile se dostaneme v rodině do boje, používáme téměř všechnu svoji energii (a často i čas) na to, abychom pro sebe vybojovali vítězství. „Koupat se pojedeme, protože jsem to řekla.“ „Ale já nikam nejedu…“ „Ale pojedeš, protože jsem to řekla.“ „Nepojedu. Nechci…“ A takto se můžeme bavit celý den, zatímco nám uniká mnoho příjemnějších společných zážitků.
3. CHCEME-LI SE BOJI VYHNOUT, MUSÍME PŘESTAT BOJOVAT JAKO PRVNÍ – To znamená, i když se dítě postaví do bojovné pozice, tak je na nás, abychom boj zastavili, nebo se ho jednoduše nezúčastnili. Lehce se to řekne, ale hůře dělá. Právě proto, že na boj odpovídáme AUTOMATICKY – zase bojem. Proto se my dospělí musíme v tu chvíli třikrát nadechnout, poodejít, dát si odstup a vědomě se rozhodnout, že teď bojovat nechci. Prostě se boje nezůčastním (nereaguji, neodpovídám, nechám dítě být, ať si dělá, co chce, přejdu to humorem apod.)

P.S: Jsou chvíle, kdy si jako dospělí tu pozici vybojovat chceme. A i to je v pořádku.

P.P.S: Mé bonusové dítko mi správně připomnělo, že tento článek zcela opomíjí pozitivní stránky naší dovolené. S díky mu dávám za pravdu a rozpomínám se na hezké společné chvíle: večerní hraní Carcasonne, společné laškování s nejmladší miminkou, olympijské radovánky, společné foto, domácí hamburgry a spoustu dalšího…

autorka článku: Kamila Petrovská