Vzpomněla jsem si, jak jeden pán psal do časopisové poradny, takže už to bude pár let zpátky, to ještě takové instituce frčely. Byl smutný, protože si coby rozvedený s jedním synem ve vlastní péči našel paní, taky se synkem. No a ten jeho syn je proti tomu vyženěnému, malému inteligentovi z města, objektivně úplně blbý. Pomalý, nevtipný, venkovský ňouma. A pán že neví, jak se k tomu postavit, a že syn je z toho taky smutný.

Hned se mi vybavilo, jak jsem poznávala manželova Káju a přišla ta kauza s tepláčky. Vyzvedávám děti z družiny, dávám na stůl svačinu, kluci, až to sníte, tady (ukazuju) máte každý tepláky, tak si sundejte džíny, vemte si ty tepláky a zavažte si nízký boty, spěcháme na trénink.

Kája si zavazuje boty. Kájo, je potřeba, aby sis sundal ty džíny a vzal si tepláky. Kája si sundává džíny a zavazuje si boty. Kájo, co ty tepláky? Kája si rozvazuje boty, natahuje si Járovy pracovní kalhoty, pro které si musí sáhnout do poličky a zavazuje si boty. Kájo, TADY KRUCINÁL LEŽÍ TY ZATRACENÝ TEPLÁKY!!! Dotčený Kája si rozvazuje boty, ve tváři výraz ta macecha je snad úplně pitomá, kolikrát si ty boty ještě mám sundat a nandat. Heuréka, bere si tepláky. Celá etudka trvá okolo čtvrt hodiny, na trénink přirozeně přijíždíme pozdě. Mám pocit, že to dítě je zcela jistě nejblbější na světě.

Nevěděla bych, co tak pánovi poradit. Ale Kája je i po pár letech skvělý kluk, pracovitý s jasně cíleným technickým pohledem, fachman, jako bonus to umí se zvířaty. Ta snad, že věci i lidi jsou dobře tak, jak jsou?

Autorka: Hana Beranová