Byla jsem požádána, zda bych mohla napsat krátký článek o své zkušenosti s rolí třetího rodiče. Ačkoli je má zkušenost relativně krátká, byla brána od všech účastníků velice zodpovědně (především vůči dětem) a sama jsem si každý krok vztahující se k této nové životní roli nejdříve prohlédla z více stran. Z terapeutické práce totiž vím, že i malé přešlapy v křehkých situacích mohou zbortit půdu pod nohama a stojí pak mnohem víc úsilí to dávat dohromady. A nové začátky vždy vyžadují vyšší pečlivost a pozornost. Během své zkušenosti s rolí třetího rodiče jsem vypozorovala pár jevů, které mohou být některým z vás užitečné, ačkoli samozřejmě neplatí univerzálně na každého.
Aklimatizace situace
Od počátku jsem se na děti svého přítele, kterého zde budu nazývat „pan V.“, těšila a vládl ve mně pocit, že to mezi námi bude dobrý. A opravdu to tak bylo. Samozřejmě jsem měla výhodu, že nebyly rozbroje mezi panem V. a jeho bývalou ženou, že jsem nebyla důvodem rozpadu původní rodiny a že děti byly ještě celkem malé a tím pádem více přizpůsobivé. Další výhodou byla má znalost a praxe na poli psychologie a terapie.
Ze zkušenosti z rodinných konstelací totiž vím, že pokud hlavní rodiče umějí fungovat stále jako rodiče, ačkoli už nejsou partneři, a dítě je s tím srozuměné, nemá pak problém přijmout další partnery svých rodičů.
Nicméně nebylo to hned tak, že by mě přijaly s otevřenou náručí. Kradmo a hodně mě pozorovaly a zpočátku samy od sebe do kontaktu nevstupovaly. Z toho jsem usoudila, že je dobré dát čas tomu, aby děti přišly k třetímu rodiči samy od sebe. Jedná se o respektování hranic a času pro aklimatizaci situace. Samozřejmě, že když něco potřebovaly a táta zrovna nemohl, byla jsem tam pro ně. Ale když se ve mně ozvala mateřskost a já měla tendence je třeba jen tak pohladit nebo je vzít do náručí, tak jsem se zastavila a neučinila tak, protože v ten čas nebyly schopny to ještě přijmout.
Čas plynul a já věděla, že už jsem víc součástí rodiny a že děti z toho mají radost stejně jako já a pan V. Byla jsem také moc ráda, že existuje platforma třetí rodič a že díky tomu nemusím hledat název pro svoji roli na veřejnosti. V soukromí mě děti nazývaly mým jménem a bylo to v pořádku pro všechny. Uvnitř jsem cítila, že jsem tak trochu teta, tak trochu kamarádka a tak trochu máma, a bylo pro mě v pořádku pohybovat se v těchto vodách. Jen pro sdílení mé nové role na veřejnosti pro mě bylo důležité mít pro to adekvátní pojmenování. Tímto ještě jednou děkuji Kamile Petrovské za její ideu a nasazení. Pochopení a na to konto pojmenování je důležité nejen pro třetího rodiče samotného, ale i pro děti.
V souvislosti s tím se jednoho prázdninového dne stala zajímavá událost, kdy mě starší dítě oslovilo vícekrát „mami“ a nejednalo se o přeřeknutí. Vnímala jsem, že samo v sobě hledá, co s ním toto oslovení adresované mně dělá, a také, co to dělá s námi. My jsme to nějak nekomentovali a nechali jsme to být s tím, že když by to pokračovalo, tak bychom si o tom promluvili. Zkouška nicméně proběhla a pojmenování „máma“ dál nepokračovalo.
Postupem času jsem ale na sobě začala pozorovat, že mně samotné chybí, že nejsem ještě máma. Ne jejich máma, ale prostě máma našeho dítěte s panem V.
Volání mámy
Čím víc jsem slyšela „táto, táto“ a něco o mámě, tím víc se ve mně probouzela touha stát se také mámou. Ne že by ve mně toto mateřské volání už předtím nebylo, ale s rolí třetího rodiče nabralo další důležitost. Připadala jsem si tak trochu mimo, že nejsem ničí hlavní rodič a že mi nikdo neříká mami, a tak jsem se někdy cítila do jisté míry frustrovaná. S panem V. jsme od začátku měli jasno, že spolu dítě chceme, nicméně jak šel čas, začali jsme se rozcházet v pocitu, kdy se onomu příchodu dítěte otevřít. Nastala krize, ve které bylo úžasné vidět dětskou oddanost. Oddanost štěstí, lásce, zázemí, rodině. Starší dítě totiž velice fandilo tomu, aby krize mezi tátou a mnou dopadla dobře, tedy nedopadla rozchodem, tak jak to zažilo se svými rodiči. To mně dávalo hodně sílu, cítit tuto sounáležitost rodiny, i když jsem do ní biologicky nezapadala.
Leč pan V. to měl jinak a nakonec pokračovat dál ve vztahu nechtěl. Pro mě v ten čas bylo velice těžké se krom jiného rozloučit i s dětmi, ke kterým jsem silně přirostla. Ale život jde holt dál a zpětně člověk může snáz vidět všechna pozitiva a poučení do dalšího vývoje. Pro mě, jakožto konstelátorku, bylo velice cenné zažít si v běžném životě pravdivost poznatků, které jsem získala během výcviku Rodinných (systemických) konstelací.
Anežka Ágnes Kotrlá
Lektor, konstelátor, terapeut
