Intro: S Alenou se znám již několik let – spojuje nás nejen sousedství u Berounky, ale také děti v jedné škole a role třetího rodiče. Proto jsem byla moc ráda, když přijala moji nabídku napsat článek o tom, jak třetí rodičovství mohou prožívat vysoce citliví lidé. Sama jsem se tu leckde našla. Kamila Šimůnková

Role třetího rodiče nepochybně zajistí důkladnou revizi toho, jak jsme si doposud vedli na poli sebedůvěry nebo znalosti vlastních potřeb. Když se pak v takové roli ocitne vysoce citlivý člověk, který přirozeně soucítí se všemi okolo, slyší i to, co by kolikrát nechtěl a potřebuje v životě více klidu, je to ještě větší apel na seberozvoj a vlastní učení.

Sama jsem se v roli třetího rodiče ocitla před třemi lety, kdy jsem se rozhodla žít se svým mužem, tou dobou navíc rozvedeným otcem jedenáctiletého syna. Můj nový muž se ve stejný čas už stával bonusovým tátou mojí dcery. Jeho pozice byla jiná v tom, že už dcerku znal z lesní školky jako její průvodce. Já tu roli třetího rodiče poznala až po pár měsících našeho vztahu, kdy jsem po shlédnutí pár fotek přivítala u sebe doma jedenáctileté dítě s vlastním názorem. Naše setkání bylo plné rozpaků, obav a strachu na všech frontách. První setkání jsme proto zvolili tak, aby to pro chlapce nebyl příliš velký šok a přijel se k nám domů podívat v době, kdy jsme s dcerou nebyly doma. Na druhý pokus jsme už prožili společný víkend a já si svou roli opatrně osahala.

Kde je můj prostor

Naše domácnost se rozrostla na místě, které bylo bezpečným ostrůvkem pro mě a mou dceru. Najednou byly ale v dětském pokojíčku dvě děti, z toho jedno zcela bez přípravy, bez předchozí vazby, s potřebou mnohem větší intimity a s úplně jinými návyky ze svého domova. Věty „my to ale doma s tátou mívali jinak…“ tu byly nově a přesto sem patřily. Věřím, že spousta lidí by takové komentáře vnímala čistě technicky, ale ve mě vzbuzovaly pocit paniky, že to dítě nedokážu správně opečovat, něco mu  chybí a já tu jsem od zajištění nějakého řešení. Zajímalo mě, jak to teda bylo dříve, jaké mívali zvyky, rituály, co rádi jedli a kam chodili. Jenže v ten moment jsem pozapomněla na ty naše zvyky a nějaký řád, který platil v našem domě a uvědomila jsem si, že právě ten je tu zásadní a my jej potřebujeme, abychom se všichni zorientovali v nových rolích.

Pocity viny

Jako rodiče cítíme obvykle po rozchodu tíživou vinu za všechny změny, které dětem dopřáváme. Citliví lidé jsou pak v takovém provinění doslova mistři a když se včas vědomě nezastavíme, může nás ten pocit úplně paralyzovat nebo dohnat k depresi. Samozřejmě neseme odpovědnost za svoje děti a musíme jim v co největší míře zajistit bezpečí nebo nový domov, ale pořád jsme tu ještě my, kteří jsme se pro takovou variantu z nějakého důvodu rozhodli a potřebujeme si tu a tam zopakovat to svoje proč. Proč to všechno tak máme, že jsme si to zvolili a teď je ten čas to co nejlépe zvládnout. Ne ideálně, ale co nejlépe. A když nám to naše děti budou vyčítat nebo na situaci vyjádří a vybijou svoje další frustrace, můžeme se opřít o to svoje proč a vysvětlit jim, že v tom jsme s nimi a i když je to změna a věci jsou jinak než jsme si kdy plánovali, pořád se máme rádi a jsme rodina.

Kdo je a kdo není rodina

V naší sešívané rodině jsou tři děti, dva dospělí a jeden pes. To je naše jádro, ze kterého vycházíme, které jsme si definovali, ale taky jsme si po dvou letech uvědomili, že naše děti to vnímaly ještě jinak. Ty totiž v těch rolích až tak jasno neměly, občas se dožadovaly svolení svých dalších rodičů nebo se podivovaly, proč se na oslavách nemůžeme setkávat v jiné sestavě. Proto jsme svolali rodinnou radu a řekli si, kdo rodina je a kdo není. Obou starších dětí jsme se zeptali, jak by nazvali svého bonusového rodiče a kdo podle nich do naší rodiny patří a kdo ne. Shodně tady podle nich patřili i jejich druzí rodiče, ač stále byli nepřítomni a největší chaos měli v babičkách. Když jsme naše jádro definovali, pojmenovali si role a vysvětlili, že ti další jsou pak už jen rozšířená rodina, viděla jsem určitou úlevu a především u dcerky nově nabytou jistotu. Babiček jsme se nakonec dopočítali a přiřadili jsme je do kruhů. Obě starší děti mají prarodiče, ke kterým společně nezavítáme a pak je tu jedna společná babička pro všechny, která nás pomáhá propojit.

Na naší rodinné radě jsme si zároveň stanovili dohody, které se snažíme vzájemně dodržovat a které nám pomáhají přepínat mezi jednotlivými systémy, tedy rodinami. Pro mě osobně je takový řád velkým pomocníkem v nastavení vlastních hranic, protože jsem tím taky určila, co je mi příjemné, čeho jsem vůči dětem schopna a kde je můj limit. Například že máme večerku, po které jsou starší děti v posteli a nechají nás o samotě nebo ctíme pravidlo, že když někdo mluví, neskáčeme mu do řeči. Pro dcerku zas bylo důležité slyšet, že její pokojíček je opravdu její, je to její hlavní doma, ale když přijede bonusový syn, tak tady bude s ní. Za takových podmínek je pak pyšná, že tu občas má většího bráchu a nedochází ke konfliktům na téma „to je moje“.

Emoce nekončí našim domovem

Třetí rodičovství přináší řadu nových vztahů na různých úrovních. Kromě nových dětí se tu setkáváme ještě  s jejich rodiči, prarodiči, tetami, kamarády a blízkými příbuznými. Někdy je to napřímo v osobní rovině a jindy je to skrze děti – jejich postoje, názory nebo i vzkazy, se kterými můžou přicházet. 

Vím o sobě, že i na ty nejjemnější náznaky jsem schopná silně reagovat a nechat se hluboce zasáhnout, proto se snažím čím dál lépe odhalovat momenty, kdy k tomu dochází, vědomě stát ve svém při plánování mi pomáhá takzvaný plan B. Například když se rozhodneme, že vezmeme děti k některé z babiček, tak to ještě neznamená, že tam skutečně odjedeme. Potřebujeme k tomu kromě souhlasu dětí ještě vyjádření jejich daších rodičů, ti můžou mít o stejném termínu úplně jinou představu, nechtějí je pustit ze školy nebo tam pak vyjádří i svou svou předchozí nespokojenost a emočně to spojí dohromady. A tak se obvykle už dopředu snažím přemýšlet nad jinými variantami, že třeba nepojedeme všichni, nebo že se celá akce může přesunout na úplně jiný termín a podobně.

V mém pojetí světa se dá domluvit s každým a na všem a nejradši bych viděla lidi okolo sebe spokojené. Jenže ta spokojenost ostatních nezáleží na mě, mám na ni pramalý vliv a myslet si, že to dokážu změnit, je jenom další slepou uličkou. „Nenesu odpovědnost za cizí pocity“ je tu více než kde jinde mou zásadní afirmací, kterou si často píšu do deníčků, na lednici nebo si ji opakuju když se okolo mě zvedají emoce. Opustila jsem zároveň některá vyjednávání a smířila se s tím, že občas nepochodím a i přesto se můžu radovat s dětmi a být s nimi když to zrovna jde.

I v tradičních rodinách umí být vztahy velmi napjaté, třeba mezi generacemi a v případě sešívaných rodin pak napětí jenom zhoustne. Co dosud bublalo pod pokličkou, tak teď ale utíká na sporák a bere s sebou všechna související témata. Nespokojenost lidí se tu usplavňuje u různých příležitostí. Pro empatickou duši je to ohromná divočina a k úplnému zahlcení stačí někdy obyčejné plánování víkendu.

Tady pak platí stejně jako jinde, že pravidelný režim vytoužené pohodě velmi pomáhá.

Ten ale zrovna my měli jenom na jedné straně. Se svým exmanželem jsme si stanovili schéma střídání, které bylo kompromisem našich požadavků. Ve zmiňovaném plánku máme i letní prázdniny, Vánoce a pokud se nedomluvíme jinak, dodržujeme naše dohody. Jsou to už tři roky, během kterých jsme se tím zcela vyhnuli konfliktům a dalšímu napětí. 

Můj současný muž se pevnému plánu snažil vyhnout s očekáváním, že režim vyplyne z nově vzniklé situace a bude fungovat domluva. Jak se ale později ukázalo, je to spíše velký prostor pro eskalaci předchozích nedorozumění a pokud panuje mezi partnery silné emoční napětí, takový ne-režim tu situaci spíše zhorší.

Sama jsem se zpočátku snažila situaci zjemňovat, vysvětlovat, ujišťovat že je u nás dítě v bezpečí, ale brzy mi došly síly. Byla jsem zahlcená, vyčerpaná a rezignovaná. Uznala jsem, že vstupuju do procesu, ve kterém není moje místo a kdybych měla pokračovat dále, asi bych došla k touze to celé vzdát. Pro rodiče dětí rozvodem vztah nekončí, jen se mění jeho forma z partnerského na jiný typ a stojí za to si ten typ vzájemně vyjasnit, aby tam pak nedocházelo k nedorozuměním. Vím, někdy je to příliš obalené emocemi a ke změně je potřeba čas. Asi nic jiného nepomáhá víc a lépe.

Není to na vždycky

Světlem na konci tunelu je v každé těžké situaci myšlenka, že všechny ty pocity, co jsou místy skoro k neunesení, tu nebudou navždy. Ani ta situace totiž není navždy. Na začátku panuje největší chaos, který po čase slábne, každá jednotka, rodina i vztah si vytváří režim, rituály a zvyky, na které se dá nějak připravit a počítat s nimi. Starší děti se už třeba nechtějí tolik přesouvat a z víkendových výprav jsou jednodenní výlety a ty mladší děti jsou zas postupem času přístupnější dalším vztahům, nejsou tolik fixované jenom na svého biologického rodiče a je tu prostor se v celé situaci o kus víc uvolnit. A díky tomu jsme pak my, dospělí, schopni lépe vytvářet bezpečný prostor pro děti, být jim oporou a dát jim možnost prožít naše přijímání bez podmínek.

Co mi jako třetímu rodiči pomáhá

Jako třetí rodič jsem se dostala do řady slepých uliček, prožila ohromnou frustraci, pocit nedocenění, odmítání a taky vyčerpání. Zpětně si uvědomuju, že bych řadu situací řešila úplně jinak, třeba bych si včas nastavila své limity nebo si řekla o pomoc, ale tenkrát jsem byla v jiné pozici. Co mi ale vždycky pomohlo?

1. V případě krize a konfliktů mezi dětmi situaci proměnit. Například vyrazit na procházku, vyvětrat se a to buď všichni společně, nebo jako dvě skupiny.
2. Pravidelně chodit na rodinné / párové poradenství, kde jsme dostali tipy jak ty konkrétní situace můžeme zvládat. Sami jsme totiž ztráceli nadhled.
3. Najít způsob, jak čerpáme energii a pravidelně se jí sytit. Protože unaveného rodiče se frustrace zmocní velmi rychle a v sešívané rodině je to lusknutím prstu.
4. Věnovat se svým hranicím, limitům a snažit se je komunikovat.
5. Pojmenovat, kdo jsou členové naší sešívané rodiny a kdo patří do té rozšířené.
6. Tlumit svůj spasitelský komplex.
7. Omezit vztahy, které jsou dlouhodobě vyčerpávající.

Alena Wehle – průvodkyně vysoce citlivých lidí – www.alenawehle.cz