21Dub/22

Třetí rodičovství i tam, kde bychom ho nečekali

Poslední dobou na mě z příběhů třetích rodičů vyskakuje téma toho, že tato role vlastně nikdy nekončí. A to i ve chvílích, kdy bychom to nečekali, nebo dokonce nechtěli. Konkrétně se jednalo o následující situace:

  • Jedna má kamarádka se již deset let neviděla se svým bonusovým dítětem. A přesto se rozplakala při vzpomínce na to, kolik energie, času a péče mu věnovala a které se jí nikdy nevrátily. Dodnes ji to někde uvnitř trápí.
  • Účastnice semináře pro třetí rodiče zmiňovala ve svém příběhu uvědomění, že i když její děti (vlastní a bonusové) jsou dospělé, tak to téma třetího rodičovství prožívá znovu a jinak skrz svoji roli babičky.
  • Můj kamarád za základní školy, kterého jsem 10 let neviděla vyprávěl, jak důležitá je kniha Třetí rodič pro jeho rodinu, protože skrz ní si ujasňují se svojí nevlastní mámou různé situace, které dříve zažili.

Jak to tedy je? Skončí někdy starosti a radosti spojené s třetím rodičovstvím? Samozřejmě můžou. A mění se v čase svojí intenzitou a obsahem. Zároveň je potřeba mít na paměti, že náš svazek s partnerem a jeho dětmi z předchozího vztahu je také do určité míry závazkem. Jsme svázáni s tímto tématem, které se nám bude vynořovat v průběhu života v různých podobách. A je jen na nás, jak ho zpracujeme. Jestli mu budeme chtít dát uvnitř nás nějaký konec, nebo ne.

10Bře/22

Odlišné potřeby v jedné rodině

Původně se měl tento článek jmenovat Odlišné hodnoty v jedné rodině. Poté, co jsme se však sešli v lednu s třetími rodiči nad tímto tématem, ukázalo se, díky lektorce Daně Moree, že tomuto tématu předchází ještě jedno jiné. A to jsou naše potřeby v náročných situacích. Pro mě to souvisí s tím, že když řešíme konflikty s dětmi, nebo partnerem, často zapomeneme na to, kdo jsme v tu chvíli my, jak se cítíme a jakou roli v té situaci máme hrát. Místo toho se zabýváme myšlenkami na to, co ti druzí „hrozného“ dělají, jak nám „ubližují“, „proč“ se chovají zrovna tak a ne jinak. To je samozřejmě do určitě míry normální.

Na druhou stranu, když se v konfliktní situaci ztratíme úplně a někdo se nás zeptá: „Jak jsi se v tu chvíli cítil? Co jsi potřeboval?“ Řekneme: „No nevím, ale on se choval naprosto nemožně. Udělal mi to a to. Je fakt nesnesitelnej.“ To jsme však stále v oblasti „oni ti druzí“, na kterou máme mnohem menší vliv, než na oblast „já sám“. Proto je dobré obrátit pozornost k sobě a ptát se: Jak se v tuto chvíli cítím? Jakou mám emoci? Co teď nejvíce potřebuji? Samozřejmě, pokud jsem v konfliktní situaci v emocích, nepůjde si tyto otázky položit hned. Ale vždy si je mohu položit později, což mi pomůže být lépe připraven na to, až se v podobné situaci ocitnu znovu.

Když jsem si vědom/a toho, jak se cítím a co v dané situaci potřebuji, mohu začít o svých potřebách vyjednávat s ostatními. Neboť určité potřeby mám nejen já, ale i ostatní v dané situaci (jak děti, tak dospělí). A ty je potřeba brát vážně, stejně jako ty moje. Pokud se mi podaří vyjednat realizaci mé potřeby, budu spokojený. A v případě, že se nám podaří vyjednat uspokojení potřeb nás všech, bude spokojená celá rodina.

A protože těmto dovednostem se člověk někdy učí těžko sám, připravili jsme pro Vás workshop na toto téma. Pokud byste se tedy chtěli do tématu odlišných potřeb a hodnot více ponořit, mrkněte sem.

Kamila – autorka knihy Třetí rodič

11Úno/22

Co nám bere energii?

Když jsem se jako pozorovatel účastnila workshopu Odlišné hodnoty v jedné rodině s Danou Moree, zůstala mi v hlavě jedna otázka: Kolik času a energie věnujeme v komponované rodině sami sobě a kolik ostatním členům? A je tento poměr v rovnováze?

Je to téma, které důvěrně znám, i když jsem na něj v poslední době trochu pozapomněla. V roli třetích rodičů se ocitáme často v situacích, kdy řešíme:

  • Jak vyřešit starosti s dětmi různého druhu a původu.
  • Jak podpořit partnera/partnerku, aby to všechno zvládl.
  • Jak vyladit konflikty s bývalým partnerem/partnerkou.
  • Jak zorganizovat všechny školy, školky, střídavé péče, víkendy u prarodičů, aby to dohromady ladilo?

A KDE JSME V NAŠICH MYŠLENKÁCH MY SAMI A NAŠE POTŘEBY?

Je snadné v komplikovanosti našich rodin zapomínat sami na sebe. Někdy je to možná i nutné, ale jen na nějaký čas. Když totiž ztratíme sami sebe na dlouhý čas, začneme žít životy těch druhých (dětí, partnera, ex-partnera). Když se to stane, vidím potom unavené, smutné, bezradné tváře. Ve chvíli, kdy začneme na workshopu sdílet naše příběhy, nastává spousty a spousty minut, kdy musí ven všechna ta příkoří, starosti, pochybnosti a otazníky. Po tomto proudu informací a emocí nastává sotva postřehnutelné ticho s otázkou: Jak z toho ven?

Tuto otázku jsem u třetích rodičů viděla mnohokrát a v mnoha variantách. Cesta k řešení má však společného jmenovatele. Pomalu odpoutávat svoji pozornost od těch okolo, od jejich problémů a od toho, co nelze změnit. A začít ji přesměrovávat ke mně samotnému a začít se ptát sám sebe:

  • Co teď nejvíce potřebuji?
  • Na co v této situaci mám vliv a na co už ne?
  • Kolik energie chci věnovat situacím, na které mám jen malý, nebo žádný vliv?
  • Proč jsem v této situaci? Co mě do ní přivedlo? Co mi to dává a co bere?
  • Jak můžu ochránit sama sebe před situacemi ve kterých mi není dobře?

Přeji Vám, milí třetí rodičové, abyste vždy, když Vám nebude dobře, našli nejdříve cestu sami k sobě. Protože i tady platí věta „spokojený třetí rodič, spokojená celá rodina.“

P.S: A jestli chcete, můžete si doma zkusit malý experiment: Zaměřte se v jednom dni na to, kolik času v myšlenkách věnujete různým členům rodiny a kolik sobě. Zkuste si to opravdu napsat, kolik minut jste strávili čím. A to nejen reálnou péči, ale i tím, jak na ně myslíte a řešíte situace v hlavě. Co Vám z toho vychází?

21Pro/21

Vánoční dárek pro bonusové děti

Když jsem před lety psala knihu Třetí rodič a v ní kapitolu o bonusových dětech, přišla mi na mysl věta o tom, jak důležité je, aby se bonusové děti u nás doma cítily VÍTÁNY. Musím říci, že tato myšlenka se mi během let pravidelně vrací a považuji ji za čím dál tím důležitější. A nyní v čase Vánoc obzvlášť. 

Možná si někteří z Vás řeknou: „No jo, to se lehce říká, ale hůře dělá. Vždyť ty partnerovy děti jsou tak jiné, chovají se nepříjemně, přináší sem zvyky, které se mi nelíbí. Já chci mít poklidné Vánoce a ne řešit ještě spoustu věcí kolem nich.“ Ano, rozumím těmto pocitům, ale protože my jsme v rodině ti dospělí, je především na nás, abychom si s těmito situacemi poradili a vlastní emoce zpracovali tak, abychom byli schopni vytvořit prostředí, které všem dětem říká: „Jste tu vítáni! Rádi Vás vidíme!“ Tyto věty nemusí být vyřčené, nemusí ani znamenat, že všechno nám spolu půjde hladce a radostně, ale rozhodně by měly znamenat „Jsi součást našeho rodinného společenství, ať jsi jakýkoli. Patříš k nám a my k tobě.“ Je to něco, co se nemusí říkat, ale je velmi cítit v atmosféře rodiny a nejvíce to pocítí děti, když překročí práh vašeho domu, nebo bytu. 

Mrzí mě, když čtu v některých diskuzích uštěpačné věty o „Bonusácích, kteří zase přijdou na víkend a já to zase budu muset přežít.“ Je mi líto, když si čtu slova o tom, jak ty cizí děti narušují můj prostor, vadí mi, dělají problémy, nebo můžou za to, že se cítím špatně. Ano, chápu tyto pocity a k roli třetího rodiče občas patří. Ale rozhodně by neměly patřit k vánočnímu času. 

A proto přeji nám všem, třetím rodičům, abychom uměli vytvořit vánoční atmosféru pro všechny děti, ať jsou jakékoli. Abychom aspoň na pár dní uměli zkrotit ty naše vnitřní hlasy macechy z pohádky O Popelce. Aby nám Vánoční světýlka přinesla něco i do našich duší a očí, co bude umět potichu říci i bonusovým dětem „Jsi tu vítán a patříš k nám.“ 

Krásné Vánoce Vám všem! 

Kamila

15Bře/21

Vše bylo velmi rychlé

První den, kdy jsem knihu Třetí rodič vezla domů, jsem četla už v tramvaji. Už v tramvaji jsem měla slzy v očích. Ne jen za relevantní informace, ale i za průvodcovství na poli absolutně neznámého. Nemluvě o vizuální stránce knihy, která je vítanou a krásnou třešinkou na dortu. Dovolím si říct pár vět, proč je pro mě Vaše kniha tolik zásadní. Je mi 30, o rodině jsem přemýšlela velmi málo, o rodičovství ještě méně. Jsem OSVČ, pár let po škole, stavím na nohy vlastní značku. Do života mi přišel muž, věděla jsem, že má tři děti, nechtěla jsem ho soudit, proč jeho partnerství nevydrželo, co dělal a nedělal, že dopadl jak dopadl. Mnoho předsudků, má výchova, vztahy kamarádek  a „norma“ byly proti mě. Já jsem si však řekla, zkusím to, uvidím, třeba to zvládnu a půjde to. Než jsem se nadála, děti jsem potkala snad jen dvakrát a do 4 měsíců otěhotněla. O nějakém zkusím to nebyla řeč, jedu na ostro. Během jednoho dne se ze mě stala nastávající maminka a třetí rodič třech bonusových dětí. Nemluvě o tom, že vztah s partnerem byl a v mnoha věcech je stále čerstvý. Snažím se vyznat se v tom, co se děje. Snažím si pro sebe najít místo, komunikovat, pracovat na sobě. Byly ale chvíle, kdy jsem byla ve slepé uličce, bylo to velmi náročné a z mé pečující povahy s vlastností brát si víc, než je třeba se stalo vězení. A tak Vám z celého srdce děkuji za Vaši práci. Děkuji za FB komunitu a kurzy, které pořádáte. Děkuji za sdílení příběhů a světlo na konci tunelu.  Adéla

19Úno/20

Třetí rodič na minovém poli

Třetí rodič na minovém poli

Tak jsem si to dnes znovu uvědomila. Jak trefné je přirovnání, že v komponované rodině se někdy pohybujeme jako na minovém poli. Naše chůze vyžaduje velkou opatrnost, jemné našlapování, velké vnitřní přemýšlení a citlivou komunikaci s ostatními. Někdy se nám to daří a my tím polem ladně proplouváme. Někdy naopak o něm vůbec nevím, jdeme si prostornou širokou asfaltkou a najednou šup, jsme v něm. A jedna z těch malých bomb vybuchne. V tu chvíli se někdo v rodině naštve, rozpláče, urazí, cítí se zraněn, nemluví, či odejde. A nejhorší na tom je, že my jsme to vůbec nemysleli špatně, že jsme nevěděli, na jak tenké půdě se pohybujeme, že jsme vůbec nechtěli, aby něco vybuchlo. Dlouho jsem si myslela, že tohle opatrné kličkování mezi city, potřebami, zraněními, strachy a bolístkami ostatních je otázkou hlavně prvních let života v roli třetího rodiče. Dnes jsem si ale uvědomila, že je to něco, co je tam s námi stále a že měsíce, či roky klidu a pohody vůbec nemusí znamenat, že už tam žádné citlivé území není. Je. A když na to úplně zapomeneme, tak se někdy samo připomene, abychom si uvědomili, že citlivá, respektující a empatická komunikace je v komponované rodině naprosto klíčovou dovedností.

Kamila Šimůnková Petrovská

29Led/20

Třetí rodič LIVE 2020

Projekt Třetí rodič mě učí mnoha věcem a jednou z nich je, že „každá věc má svůj čas a místo“. Například to, že chci dělat celodenní semináře pro nevlastní rodiče jsem věděla už v roce 2015. A také jsem v tom roce začala krátkými několikahodinovými workshopy. Tenkrát to byla hodně průkopnická akce. Nikdo, ani já, přesně nevěděl, jaká témata zařadit, kdo by je měl školit a jestli to má být spíše terapeutická či lektorská práce. Bylo to v době, kdy nebyla literatura, ani odborníci k tématu. Nebyla dokonce ani slova. Termín třetí rodič a komponovaná rodina byly ještě stále více v mé hlavě, než ve veřejném prostoru.

Po vydání knihy začaly chodit dotazy poptávající právě semináře a workshopy pro třetí rodiče. Ale já v té době měla dvouleté dítě a spoustu jiných priorit. Jedna moje část chtěla semináře hned realizovat, jiná se bála, že mě někdo předběhne a jedna zůstávala klidná, že ještě není ten správný čas. Tenhle můj vnitřní hlas nakonec zvítězil a já jsem za něj moc ráda.

Učím se, že každá aktivita v projektu Třetí rodič má svůj čas a letos nazrál čas právě na první celodenní setkání třetích rodičů s worskhopy a odborníky. Je tady Třetí rodič NAŽIVO 2020.

Kamila Šimůnková Petrovská

22Pro/19

Krásné Vánoce

Vánoce jsou pro někoho krásné, někoho bolí a někdo na ně nemá náladu. Vánoce tu ale byly, jsou a vždycky budou, a to především proto, aby nám dávaly naději, přinášely radost a učily nás, jak mít rád a dávat to nejlepší z nás samotných, od srdce a bezpodmínečně.

Se zlatou mašlí, minimalisticky laděné, na tom vůbec nesejde. Nejdůležitější a nejkrásnější věci, dárky a skutky, jsou především ty, které nám jdou přímo ze srdce. A o tom to je. A aby to všechno do sebe zapadalo, mělo by i to srdce bít tak nějak zvesela, s radostí a s láskou. A pokud to třeba neumí anebo zrovna nemůže, nechce se mu a nedokáže si samo najít ten správný rytmus, pak je důležité, mít u sebe někoho, kdo se s ním vydá na cestu a bude při něm, když to bude nejvíc potřebovat. A třeba se to jednou naučí a bude mu zase dobře.

V sešívaných rodinách jsou Vánoce především o setkávání, leckdy však také o loučení. Ze všeho nejvíc ale asi o pokoře a smíření. Všechny tyto pocity nás často doprovází a někdy řešíme složitou organizaci svátků tak, abychom připravily pevnou půdu především dětem. Aby pobyly s oběma rodiči, aby si užily Ježíška, aby jim v případě, že máma s tátou už nejsou spolu, nechyběl o Vánocích ani jeden. Ať už nás tedy čeká jakkoliv hladký či složitější průběh nadcházejících svátků, zkusme si je udělat co nejklidnější. A ne jenom kvůli dětem, ale především kvůli nám samotným. Protože není nic hezčího, než cítit, že pokud něco děláme pro dobro samotné, to dobré se z toho opravdu stane. A člověk to nemusí dělat programově, protože „prostě Vánoce“. Ale třeba jen proto, že ten svět je hnedle o něco lepší.
Krásně Vánoce a zdravý a klidný nový rok.

Pavlína Kubásková 

01Úno/19

Typologie macechy podle Hanky

Velmi zjednodušeně, známe tři typy macech. První, všeobjímací, nepodmíněně milující, to je prostě ideál. Pro někoho nedosažitelný, ale hezky se jím inspiruje. V druhé skupině je nás víc, zas až tak to macešství nežereme, ale po čase se v tom naučíme chodit a výsledek bývá pro nás i pro děti win-win. No a ten třetí, pracovně ho nazvěme obětní beránek, tomu je lépe se vyhnout.

První typ se v třetím rodičovství prostě najde. Zahrne bonusová dítka úplně splavně a přirozeně láskou, v pravý čas obejme, v pravý čas nechá o samotě. Někdo to v sobě prostě má. Svou poslední hodinku prožívají takové třetí rodičky obklopené velkou jednolitou rodinou, co jejich odchodu upřímně lituje.

Druhý typ to má vydřené. Dost dlouho tápe, než se naučí to s pozorností nepřehánět, dát dětem i sobě svobodu. Učí se mnoho neočekávat a aktivně se postarat o své štěstí. Často se sdružují do diskuzních skupin, kde po čase a s velkou dopomocí červeného vína získávají patřičný nadhled. Ke konci života si oddechnou, jo, byla to jízda, přežila jsem, cheers to that!

A pak jsou tu ty hodné holky. Tak strašně se snaží, mají pod kontrolou všechno od školního prospěchu dětí po výroky jejich babičky z matčiny strany na svou adresu. Pijí méně vína, zato se více litují. Že je nepozvali na promoci. Že s nimi na svatbě bonussyn tančil až po své biologické matce, přestože mu toho za celý život tolik daly. Konec života probíhá v podobném duchu jako jeho průběh.

Poučení: buďto je milujte, nebo milujte aspoň sebe. A červené víno nikdy neuškodí.

Hanka Beranová, blog: http://mikrousi.smyslzivota.cz

28Dub/18

Čemu věnujeme pozornost, to roste

Klasická esoterická poučka: Jaké myšlenky vysíláme, to se nám pak v životě vrací. Znáte ty lidi, co předem vědí, jak to dopadne. Špatně. Věnují opravdu hodně pozornosti tomu, co se může pokazit, přímo ty negativní eventuality krmí… a tak to dopadne špatně. Oni se nediví, protože to věděli. A nechápavě kroutí hlavami nad těmi nadšenci, co nevidí problémy, ale příležitosti. Ti nadšenci si občas natlučou čumáčky, jasně, ale taky jim spousta věcí vyjde. S třetím rodičovstvím je to stejné jako s jakoukoli jinou volbou na světě. Protože, a kdo si to ještě nepřiznal, tak může teď: ty bonusové děti nám nespadly z nebe. My jsme si u plného vědomí jejich existence zvolili jejich tatínka či maminku, a protože věci nechodí samy, ale v balíčku, máme bonusátka v životě a můžeme si za to sami. Poneseme to buďto dobře, nebo špatně, to je na nás. Osobně jsem se velmi těžko srovnávala s manželovou nejstarší dcerou. Věnovala jsem opravdu hodně pozornosti tomu, jak je strašná, přímo jsem ty předpokládané důsledky její strašnosti krmila… a tak to mezi námi dopadalo špatně. Nedivila jsem se, protože jsem to věděla, a tak dále, a tak dále. Pak mi do života přišel jiný, podstatnější problém, a já bojovná povaha, jsem se do jeho řešení s vervou pustila. Když asi po dvou měsících to nejhorší opadlo a já se zase mohla trochu rozhlédnout kolem sebe, s úžasem jsem zjistila, že se nějak stalo, že docela pěkně vycházím s nevlastní dcerou. Bodejť ne, neměla jsem totiž čas ani energii krmit náš vztah svými obavami, strachem, předsudky, a tak jsem doma vesele koexistovala s úplně normální puberťačkou, občas dole, občas nahoře, ale vcelku pohoda. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych jednou nebojovala s ničím. Kam by všechna ta moje bojovnost a negativita asi šly? A jak by se mi žilo? Stojí to za úvahu.

Hanka Beranová, hrdinka filmu Nerodič, matka tří vlastních a tří bonusových dětí