05Lis/16

Složená rodina – o životě před ní a v ní

O tom, jak komponovaná rodina vnáší do života tu správnou perspektivu.

Pamatuju si časy, kdy jsem se s dvěma dětmi bez manžela cítila opuštěná a strašně vyčerpaná. Jiní otcové se vracívají v šest z práce, jen mě nikdo nevystřídá. Ach ta nespravedlnost, ach ta únava.

Pak přišly časy našeho šestidětného parchworku. Nejdřív jsme trvali na tom, že stále spolu a nikdy jinak, vždyť jsme ta nová, velká rodina. Časem to nadšení drobet opadlo a někdy si sekce A vyrazí bez sekce B a naopak.

A tak jsem dnes s dvěma dětmi bez manžela sama doma. Otec se dnes nevrátí z práce ani ve tři, ani v šest, a tak mě nikdo nevystřídá. Ach ta pohoda, ach ta slast.

09Říj/16

I to nejlepší druhé manželství…

I to nejlepší druhé manželství…

Mám dobrou paní sousedku. Sousedce je sedmdesát a je to hodná venkovská ženská. S nohama na zemi. Naši manželé, ač o generaci jinde, si jsou v lecčems podobní. I naše rodiny mají dost společného, sousedka se kdysi za krále Klacka rozvedla (s jedním dítětem) a vzala si druhého muže (s dvěma).

Občas posedíme a probereme počasí, zahrádku, které děti ve vsi pěkně zdraví a kdo roste pro kriminál. Někdy se to tak povede a zajdeme v řeči i hloubš. Jako tuhle, když jsme řešily, kdo všechno se domnívá, že má pokrevní právo mluvit nám do toho, jak ty naše/jeho/společné děti vychováváme.

A pak to paní Vlastička shrnula: „Prostě, paní Beranová, každý druhý manželství, i to nejlepší, stojí za hovno.“

PS: Možná by se to dalo brát jako defaultní nastavení životů třetích rodičů – všechno nad to pak bude příjemné překvapení. 😉

07Říj/16

Co řeší třetí rodiče?

Tento seznam témat, se kterými se potýká většina třetích rodičů, průběžně obohacujeme a aktualizujeme. Chybí-li tu právě Vaše téma, napište nám ho dolů do komentáře. Děkujeme!

  • Jak mě má dítě nazývat? Co pro něj jsem? Jak mě oslovovat? Teta? Macecha? Přítelkyně táty? Anička?…
  • Negativní postoj bývalé partnerky/partnera (k novému partnerovi, k celé situaci a přenos tohoto postoje na děti)
  • Příchody dítěte do našeho domova – těžkosti spojené s adaptací, změna situace pro všechny strany, jiné zvyky a hodnoty, které se přináší z domova, chybějící přechodový rituál…
  • Vnitřní zábrany objevit se před nevlastními dětmi částečně svlečený, či zcela nahý (což je sice v pořádku, zároveň to u někoho brání přirozenému chování a tím způsobje stres).
  • Balancování na hranici fyzického kontaktu – Mohu ho obejmout? Dát mu pusu? Pohadit? A co když to samo díte ode mě vyžaduje? A na druhou stranu, mohu mu dát na zadek, když je toho moc?
07Zář/16

Naše nejhorší dovolená

Nejhorsi dovolena EVER. To byla ta nase letosni se vsemi detmi:) Ted uz to pisu s usmevem, ale behem dovolene jsem si nekolikrat balila kufry… A cim to bylo? Dostala se mezi nas atmosfera BOJE. Je jedno, kdo to zacal, ale slo o to, ze jsme tu „hru“ hrali skoro vsichni – mali i velci. Jeden neco rekne, druhy slovne zautoci, prvni to odpalkuje a uz to jede… Znate to? A tak presto, ze jsme byli na Lipne, kde bylo stovky uzasnych zabav presne pro nase deti, tak u nas se misto prazdninove legrace kricelo, plakalo, odmlouvalo, mracilo a bojkotovalo ledacos hezkeho, co by se dalo spolecne zazit. Nebylo to prijemne, ale uvedomila jsem si na tom nekolik dulezitych veci:
1. DO BOJOVNÉ POZICE SE DOSTÁVÁME ČASTO AUTOMATICKY – Kdyz nekdo v rodine zacne s ostatnimi bojovat, druzi mi vetsinou odpovidaji take bojem. A spirala se rozbiha… Čím déle to trvá, tím těžší je z boje ustoupit, protože se už nebojuje o podstatu věci, ale o to, kde neustoupí. A může jít o nějakou úplnou hloupost, třeba o to, zda se pojede zítra koupat, či ne.
2. ATMOSFÉRA BOJE BLOKUJE PŘÍJEMNÉ SPOLEČNÉ ZÁŽITKY A BERE NÁM ENERGII A ČAS – Jakmile se dostaneme v rodině do boje, používáme téměř všechnu svoji energii (a často i čas) na to, abychom pro sebe vybojovali vítězství. „Koupat se pojedeme, protože jsem to řekla.“ „Ale já nikam nejedu…“ „Ale pojedeš, protože jsem to řekla.“ „Nepojedu. Nechci…“ A takto se můžeme bavit celý den, zatímco nám uniká mnoho příjemnějších společných zážitků.
3. CHCEME-LI SE BOJI VYHNOUT, MUSÍME PŘESTAT BOJOVAT JAKO PRVNÍ – To znamená, i když se dítě postaví do bojovné pozice, tak je na nás, abychom boj zastavili, nebo se ho jednoduše nezúčastnili. Lehce se to řekne, ale hůře dělá. Právě proto, že na boj odpovídáme AUTOMATICKY – zase bojem. Proto se my dospělí musíme v tu chvíli třikrát nadechnout, poodejít, dát si odstup a vědomě se rozhodnout, že teď bojovat nechci. Prostě se boje nezůčastním (nereaguji, neodpovídám, nechám dítě být, ať si dělá, co chce, přejdu to humorem apod.)

P.S: Jsou chvíle, kdy si jako dospělí tu pozici vybojovat chceme. A i to je v pořádku.

P.P.S: Mé bonusové dítko mi správně připomnělo, že tento článek zcela opomíjí pozitivní stránky naší dovolené. S díky mu dávám za pravdu a rozpomínám se na hezké společné chvíle: večerní hraní Carcasonne, společné laškování s nejmladší miminkou, olympijské radovánky, společné foto, domácí hamburgry a spoustu dalšího…

autorka článku: Kamila Petrovská

29Kvě/16

V roli třetího rodiče: ohlédnutí zpět

Byla jsem požádána, zda bych mohla napsat krátký článek o své zkušenosti s rolí třetího rodiče. Ačkoli je má zkušenost relativně krátká, byla brána od všech účastníků velice zodpovědně (především vůči dětem) a sama jsem si každý krok vztahující se k této nové životní roli nejdříve prohlédla z více stran. Z terapeutické práce totiž vím, že i malé přešlapy v křehkých situacích mohou zbortit půdu pod nohama a stojí pak mnohem víc úsilí to dávat dohromady. A nové začátky vždy vyžadují vyšší pečlivost a pozornost. Během své zkušenosti s rolí třetího rodiče jsem vypozorovala pár jevů, které mohou být některým z vás užitečné, ačkoli samozřejmě neplatí univerzálně na každého.

Aklimatizace situace

Od počátku jsem se na děti svého přítele, kterého zde budu nazývat „pan V.“, těšila a vládl ve mně pocit, že to mezi námi bude dobrý. A opravdu to tak bylo. Samozřejmě jsem měla výhodu, že nebyly rozbroje mezi panem V. a jeho bývalou ženou, že jsem nebyla důvodem rozpadu původní rodiny a že děti byly ještě celkem malé a tím pádem více přizpůsobivé. Další výhodou byla má znalost a praxe na poli psychologie a terapie.

Ze zkušenosti z rodinných konstelací totiž vím, že pokud hlavní rodiče umějí fungovat stále jako rodiče, ačkoli už nejsou partneři, a dítě je s tím srozuměné, nemá pak problém přijmout další partnery svých rodičů.

Nicméně nebylo to hned tak, že by mě přijaly s otevřenou náručí. Kradmo a hodně mě pozorovaly a zpočátku samy od sebe do kontaktu nevstupovaly. Z toho jsem usoudila, že je dobré dát čas tomu, aby děti přišly k třetímu rodiči samy od sebe. Jedná se o respektování hranic a času pro aklimatizaci situace. Samozřejmě, že když něco potřebovaly a táta zrovna nemohl, byla jsem tam pro ně. Ale když se ve mně ozvala mateřskost a já měla tendence je třeba jen tak pohladit nebo je vzít do náručí, tak jsem se zastavila a neučinila tak, protože v ten čas nebyly schopny to ještě přijmout.

Čas plynul a já věděla, že už jsem víc součástí rodiny a že děti z toho mají radost stejně jako já a pan V. Byla jsem také moc ráda, že existuje platforma třetí rodič a že díky tomu nemusím hledat název pro svoji roli na veřejnosti. V soukromí mě děti nazývaly mým jménem a bylo to v pořádku pro všechny. Uvnitř jsem cítila, že jsem tak trochu teta, tak trochu kamarádka a tak trochu máma, a bylo pro mě v pořádku pohybovat se v těchto vodách. Jen pro sdílení mé nové role na veřejnosti pro mě bylo důležité mít pro to adekvátní pojmenování. Tímto ještě jednou děkuji Kamile Petrovské za její ideu a nasazení. Pochopení a na to konto pojmenování je důležité nejen pro třetího rodiče samotného, ale i pro děti.

V souvislosti s tím se jednoho prázdninového dne stala zajímavá událost, kdy mě starší dítě oslovilo vícekrát „mami“ a nejednalo se o přeřeknutí. Vnímala jsem, že samo v sobě hledá, co s ním toto oslovení adresované mně dělá, a také, co to dělá s námi. My jsme to nějak nekomentovali a nechali jsme to být s tím, že když by to pokračovalo, tak bychom si o tom promluvili. Zkouška nicméně proběhla a pojmenování „máma“ dál nepokračovalo.

Postupem času jsem ale na sobě začala pozorovat, že mně samotné chybí, že nejsem ještě máma. Ne jejich máma, ale prostě máma našeho dítěte s panem V.

Volání mámy

Čím víc jsem slyšela „táto, táto“ a něco o mámě, tím víc se ve mně probouzela touha stát se také mámou. Ne že by ve mně toto mateřské volání už předtím nebylo, ale s rolí třetího rodiče nabralo další důležitost. Připadala jsem si tak trochu mimo, že nejsem ničí hlavní rodič a že mi nikdo neříká mami, a tak jsem se někdy cítila do jisté míry frustrovaná. S panem V. jsme od začátku měli jasno, že spolu dítě chceme, nicméně jak šel čas, začali jsme se rozcházet v pocitu, kdy se onomu příchodu dítěte otevřít. Nastala krize, ve které bylo úžasné vidět dětskou oddanost. Oddanost štěstí, lásce, zázemí, rodině. Starší dítě totiž velice fandilo tomu, aby krize mezi tátou a mnou dopadla dobře, tedy nedopadla rozchodem, tak jak to zažilo se svými rodiči. To mně dávalo hodně sílu, cítit tuto sounáležitost rodiny, i když jsem do ní biologicky nezapadala.

Leč pan V. to měl jinak a nakonec pokračovat dál ve vztahu nechtěl. Pro mě v ten čas bylo velice těžké se krom jiného rozloučit i s dětmi, ke kterým jsem silně přirostla. Ale život jde holt dál a zpětně člověk může snáz vidět všechna pozitiva a poučení do dalšího vývoje. Pro mě, jakožto konstelátorku, bylo velice cenné zažít si v běžném životě pravdivost poznatků, které jsem získala během výcviku Rodinných (systemických) konstelací.

Anežka Ágnes Kotrlá

Lektor, konstelátor, terapeut

www.souhra.unas.cz

07Kvě/16

Dá se to skloubit?

Jakože JEJICH potřeby a MOJE potřeby. Jako onehdá, volá slečna nevlastní dcera, že si zapomněla klíče od bytu, kde bydlí s maminkou. Maminka se vrací v devět a co s tím jako uděláme.

Muž prosebně vzhlédl od talíře, čekala ho večer hromada práce u počítače a poslední, co potřeboval, byl výlet do Mělníka na otočku, nejlépe dvakrát za sebou. Nenene!, bouřím se, zatím jen v nitru, já nejsem žádnej taxikář a pro slečnu teda rozhodně nejedu. Ledaže…

A tak muž od počítače ošéfoval koupačku a ukládání chlapců, zatímco obětavá třetí rodička vzala dcérenku do bazénu, půlkiláček volným tempem, líné hovory v sauně, na devátou odvoz mamince, po cestě domů nabrat do petky Svijany. Večer jak sen.

Autorka: Hanka Beranová. Její blog najdete na: http://mikrousi.smyslzivota.cz

 

03Bře/16
třetí rodič

Být nevlastní matkou je pro mě dar

Stát se rodičem je dar. Stát se třetím rodičem je velký dar, který ale není pro všechny. Někdo prosí o pomoc, někdo se v tom ztrácí a někdo zjistí, že se ocitl uprostřed hodinářského strojku, ve kterém drobné narušení jednoho kolečka znamená ve finále absolutní výbuch. Zjistila jsem, že zapadnout do tak složitého mechanismu je hlavně o tom čas od času se zastavit a zaposlouchat se do rytmu tikání. Tik, tak, tik, tak, tik, tak… Promazat, nastavit, vyměnit baterky, to vše je otázka udržování rytmu a setrvačnosti, ale když chceme, aby vše fungovalo ku všeobecné spokojenosti, musíme naslouchat. Sami sobě, ano, ale především okolí. Naše pětičlenná rodina, složená z macešky, tatínka a jeho dvou dcer, no a v neposlední řadě našeho společného synka, by nemohla fungovat, kdyby se nám nedařilo sem tam se zaposlouchat. A nejde ani tak o tikání jako o signály, které každý z nás denně vysílá do éteru. A možná je to na nás, dámy a pánové, třetí rodičové, macešky a macešákové, jestli opravdu posloucháme i okolí nebo jsme zaslepeni vlastním pohledem na řešení situací, konfliktů anebo třeba jen běžných každodenních záležitostí. Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem se zlobila, na děti, na manžela, na nesplněné úkoly a zbytečné hádky, když vtom jsem si uvědomila, že mým problémem je lpění. Lpění na tom, že se zlobím sama na sebe a na svoji touhu být tím, kdo udává směr. Ale ano, je nás pět a každý z nás má přece tu možnost alespoň v něčem se stát hodinářem a nastavovat, promazávat a čistit, vyměňovat ony pomyslné baterky, udávat směr a především tempo tikotu. A když se společně sejdeme a máme tu možnost slyšet to tiché tikání, tik, tak, tik, tak, tik, tak…, tak je to důsledek toho, že i přes ty spousty nedostatků, které mezi sebou máme, nám to pořád ještě „tiká“.

Pavlína Kubásková, v roli matky vlastní i nevlastní

22Úno/16

Návod na přežití

Do situace nevlastního rodiče plné emocí a vnitřních dilemat jsem se dostala za těch 5 let soužití nesčetněkrát. Až v posledním roce jsem si našla „svoje“ řešení, které mi vyhovuje a ve většině situací funguje. Je složeno z několika fází, rozhodně nemusí dojít až na fázi poslední, nejlepší pro psychické zdraví třetích rodičů je skončit u fáze č. 1, maximálně 2.

Představuji si to jako pohyb biatlonisty, který na běžkách objel okruh a chystá se střílet Emotikona wink:
1. zpomalím (Pokud mám nějakou představu, jak se (ne)má dítě chovat, pomenším ji prvně nejméně o polovinu.)
2. zastavím (V hlavě si srovnám, jestli je pro mě to, co dítě dělá, natolik zásadní, abych se tím zabývala v reálu, nikoliv jen v myšlenkách.)
3. mířím (Opravdu nestačí, když se o situaci pobavím večer s rodičem dítěte, aniž by došlo na přímou konfrontaci?)
4. střílím (Když se mi nelíbí, co zlopaslík (již ne dítě) dělá, řeknu mu to. Důrazně, jasně, pokud je situace složitější, vysvětlím zlopaslíkovi, o co mi jde.)
5. vyhodnocuji (Reaguje zlopaslík? Pokud ano, dobře. Pokud ne, používám „argumentum per jídlum“ – Zlopaslíku, pokud bys ty chtěl ode mne chleba se šunkou, líbilo by se ti, kdybych tě já neposlechla, nedala ti najíst a ty bys měl hlad? „APJ“ mi zabírá v naprosté většině případů, snažím se ho ale nenadužívat).
6. sprint (Pokud se jednalo o zásadní věc a zlopaslík se choval jako ignorant nebo odporoval, proberu událost s rodičem zlopaslíka. Rozhodně nutná je nepřítomnosti onoho zlopaslíka. Manželovi neřeknu jen, že zlopaslík neposlechl, ale snažím se mu v první řadě vysvětlit, proč pro mě bylo důležité to, co jsem po dítěti (před manželem/manželkou NIKDY nepoužívejte pro jejich dítě pojmenování zlopaslík. Neslyší to rádi. Otestováno. Pokud se nejedná o blbost (to redukuje fáze 1 a 2, manžel se ve většině případů zachová jako dospělý tvor s mozkem v hlavě a postaví se za mne. Zlopaslíkovi dá zpětnou vazbu).

Tipy: 
1. Pokud se do takové situace dostanu za přítomnosti vlastního rodiče dítě, v bodu 1 redukuji představu nejméně o třičtvrtiny.
2. VELMI DŮLEŽITÝ BOD S rodičem dítěte si udělejte hezký večer jen ve dvou, uvařte mu oblíbené jídlo, kupte dobré víno/pomerančový džus, namasírujte rodiči záda (také to nemá jednoduché) a domluvte se s ním na základních pravidlech.
MY DVA JSME PARTNEŘI
PŘED DÍTĚTEM SE PODPORUJEME A NE SHAZUJEME
KONFILKTY VE VÝCHOVĚ SE NEŘEŠÍ PŘED DÍTĚTEM

Autorka: Aneta, v roli nevlastní matky

11Úno/16

O nadhledu a lehkosti

Zase mi ukřivdili. Můj muž a nevlastní dcera. On se postavil za ni a ne za mne. Bez ohledu na to, která z nás měla pravdu, jestli já ji křivě osočila nebo ona vážně provedla to, co jsem jí připsala. No prostě se zase postavil na špatnou stranu, je to bídák.

Tak jo. Mohla bych plakat, to někdy funguje. Taky když se fakt dlouho hnusně vztekám, tak nakonec muž zpanikaří a seřve ji na tři doby, ať už se se mnou sakra naučí vycházet, to by dneska mohlo klapnout. Do noci se na sebe budeme mračit, jen ať trpí(me).

A nebo bych se na to mohla vybodnout, stejně to tu bude stokrát podobná variace na totéž téma, radši se potěším. Co by mě tak potěšilo… hm… půjdu si zaběhat, doběhnu do vedlejší vesnice, dám si u kámošky kafe a domů to vezmu stopem.

(o dvě hodiny později)

Vychechtaná, mírně přiopilá macecha se vrací domů ke svému milovanému mužíčkovi a bandě roztomilých dětí z různých vrhů, endorfíny jí spokojeně stříkají z uší. Pro střety příští z toho zkusí vyabstrahovat nějaké poučení. 🙂

Autorka: Hanka Beranová. Její blog najdete na: http://mikrousi.smyslzivota.cz

30Pro/15

Patchwork Xmas

Vánoce v komponované rodině jsou rozhodně přínosné. To nutně neznamená hladké, hnití v komfortní zóně se nám i pro letošek vyhnulo, jak dospělým, tak dětem.

Jen těch štědrých večerů, co někteří zažili! Sebezáchovné psychické mechanismy musely makat na plné obrátky, protože kupříkladu Ruda dostal 23.12. hromadu dárků od konkrétních dospělých bytostí, kterých se svobodně vyptával, kdo mu co pořídil a bylo-li obtížné sehnat mikinu s mimoněma či křesadlo, aby se 24.12. jako mávnutím proutku dostal do kouzelné atmosféry rodiny, kde se dárky nekupují a rozhodně se o jejich nekupování nemluví, protože Ježíšek.

Pak nám spravedlivým heslem všem-stejně-nebo-aspoň-približně-tak zamával taky počet příbuzných jednotlivých rodinných odnoží, takový Erik má bezkonkurenčně nejvíc strýců a tet v nakupování schopném věku, takže je to „nefél, mami“. Nebo televize. Ta hrůza, někteří naši alternativní rodiče ji z alternativních důvodů nemají a proto k nim spadající děti neviděly Tři bratry!

No, třeba se milé děti poučí z našich chyb a v budoucnosti založí malé, pevně semknuté rodinné buňky.