31Čvc/15

Otázky a odpovědi nevlastních rodičů I

Koncem července jsme na inspirační skupině pojmenovali několik otázek, které trápí nevlastní rodiče. První otázku a odpověď Vám přinášíme v tomto článku:

VSTUPOVAT NEBO NEVSTUPOVAT DO KONFLIKTU MEZI DĚTMI A NEVLASTNÍM RODIČEM?

Z pohledu nevlastního rodiče jsou konflikty s nevlastními dětmi nepříjemnou situací. Proto je často jednodušší přenechat řešení jejich vlastnímu rodiči. Na druhou stranu se tak nevlastní rodič zbavuje vlastní odpovědnosti za vztah mezi ním a dětmi. K tomu je ještě potřeba citlivě zacházet s tím, aby se nevlastní rodič nemíchal do konfliktů, které s ním přímo nesouvisí, nebo je dokonce sám nevyvolával. Řešení by se dalo shrnout do několika kroků:

1. Jako nevlastní rodič řešit aktivně pouze ty situace, které se mě přímo týkají.

2. Rozlišovat mezi tím, zda konflikt s dětmi je pouze mezi námi, nebo se nějak týká i vlastního rodiče. Pokud ano, rozhodně ho k tomu přizvat.

3. Pokud se konflikt či náročná situace týká pouze vás jako nevlastního rodiče a dětí, řešte ho aktivně vy. I když to nebude lehké, přijměte odpovědnost za vztah mezi Vámi a nevlastními dětmi. A k němu řešení konfliktů rozhodně patří.

4.  A čím může v řešení konfliktu pomoci partner (vlastní rodič dětí)? Tím, že bude vstupovat do situace pouze, když se ho přímo týká, nebo je k tomu nevlastním rodičem vyzván. Když bude stát za svým partnerem a před dětmi to dávat najevo (a případné názorové neshody si vyřeší mimo dosah dětských uší). Když si předem s partnerem dohodne hranice v případě konfliktních situací (Např. „Nechci, abys moje dítě za jakékoli situace uhodil“.)

5. Poté, co konflikt odezní, reflektujte ho nejdříve mezi dospělými. Bylo pro mě v pořádku, že jsi do konfliktu vstoupil? Jak bych si to přál příště jinak? Co bych od tebe potřeboval, abych to lépe zvládl? A pokud to situace bude vyžadovat, nebojte se rozhovoru s dětmi: Co může každý z nás udělat pro to, aby příště ke konfliktu nedošlo?

Řešení konfliktů s nevlastními dětmi je nepříjemná situace, které bychom se většinou raději vyhnuli, nebo přehráli na někoho jiného. V případě, že jsou nevlastní děti dlouhodobou součástí vašeho života, pak stojí za to sebrat odvahu a postavit se problematickým situacím čelem. V budoucnu se Vám to zúročí v otevřenější a zdravější komunikaci nejen s dětmi, ale v celé komponované rodině.

Příští příspěvek bude věnován otázce: Co nesnáší třetí rodiče, když dělají první rodiče?

Podle autentických příběhů ze skupiny zpracovala: Kamila Petrovská
28Čvc/15

Žárlivost

Už jsem spolu v  patchworkovém tandemu pár let. Leccos jsme vychytali, něco ne. Tak jsem vytáhla mužského k párové psycholožce. Jojo, klasika, máme na sebe málo času, ubíjející rutina péče o děti a domácnost a tyhle věci. Potřebuju to, to a to. (Pozornost, doteky a něhu J)

Psycholožka byla tak skvělá. Perfektně mi rozuměla. Muži takovým jemným, ani trochu manipulativním způsobem vysvětlila, aby dělal to, co potřebuju.

Byla jsem na výsost spokojena. Dokud mezi dveřmi nezahlásila: „A příště jenom s vámi, mladá paní, pořešíme trošku tu žárlivost na manželovu dcerku, anooo?“

Autorka: Hanka Beranová

24Čvc/15

Když dítě nepříjímá nevlastního rodiče…

Znáte ten pocit? Na své nevlastní dítě jste milý, hodný, pomáhate mu, mluvíte s ním, a přesto… Ono nechce být u vás doma, když tam jste vy, mračí se a pronáší věty tipu: „Na dovolenou pojedu jen, když tam nebude on…“ Emočně může být taková komunikace s dítětem pro nevlastního rodiče velmi náročná, citlivá, zraňující a může vést až k odchodu nevlastního rodiče z nové rodiny.

Co s tím? Základem je, si být vědom toho, že toto chování NENÍ namířeno osobně proti mně a dívat se na situaci pokud možno, co nejvíce z nadhledu a v kontextu celého rodinného systému. To se samozřejmě lehce říká a hůře dělá. Proto si k tomuto tématu přizveme odborníky: Sauzede Jean-Paul, Sauzede-Lagarde Anne – francouzští psychologové a manželé, co se rozvedli, znovu vzali a mají spolu pět dětí. Z jejich knihy Spokojené soužití v nové rodině přínášíme následující úryvek k tématu komplikovaného vztahu mezi dětmi a nevlastními rodiči:

„Alena (dcera Borisovy partnerky) nechápala sama sebe. Boris jí totiž připadal docela příjemný a milý, věděla, že je ochoten jí pomoci s úkoly, ale zároveň neměla nejmenší chuť se s ním vídat. A to až do té míry, že dělala všechno, jen aby ho nemusela mít ve svém zorném poli – dokonce byla schopna otočit se zády! Každé společné jídlo se tak stávalo skutečnou fraškou, která začínala tím, že Alena odmítla posadit se u stolu naproti Borisovi. Nesnášela jeho hlas, nebyla schopna vyslechnout jakoukoli poznámku, kterou Boris pronesl. Byla by si přála, aby byl neviditelný!

Situace byla neudržitelná, bylo třeba jednat. Jednou večer Boris vybuchl a zcela jasně dal Aleně najevo, že její chování už nemíní dál snášet. Požádal ji, abyseděla u stolu normálně, nešklebila se a neodvracela. Chce být v tomto domě respektován. Alena si z toho vzala ponaučení a její chování vůči Borisovi se zasadním způsobem změnilo. Atmosféra nicméně zůstala napjatá. Jednoho dne si Lýdie (matka Aleny) svolala všechny tři děti, aby jim oznámila, že Boris je mužem jejího života, že si je tím naprosto jista a že, ať se  stane cokoli, bude s ním žít. A že děti na tom nic nezmění. V tom okamžiku si Alena uvědomila, že nemá na výběr – buď bude muset Borise akceptovat jako druha své matky, a tedy i jako svého nevlastního otce, nebo bude muset odejít od matky a žít se svým biologickým otcem. Později Borisovu roli nevlastního otce potvrdil také Dan. Před dětmi mu poděkoval za ochotu, s níž se dětem věnuje.

Komentář psychologů: Při této rodinné krizi nakonec došlo k tomu, že tři dospělý jasně vyjádřili před dětmi své názory a tím potvrdili svoji volbu.

Chtěli bychom zdůraznit zdůraznit, jak důležité je pojmenovat všechno, co se děje uvnitř rodiny, a jasně definovat, jakým způsobem se vyvíjí situace po rozpadu původní rodiny a při vzniku nové. JEDINĚ TAK DÁME DĚTEM MOŽNOST ZBAVIT SE POCITU ZODPOVĚDNOSTI ZA ROZCHOD RODIČŮ NEBO DOJMU, ŽE MOHOU PŘISPĚT K JEJICH USMÍŘENÍ.

V nové situaci po příchodu Borise do rodiny Alena (dcera partnerky Borise) jednoduše nechápala své reakce. Její nevlastní otec ji připadal milý, ale zároveň ho nemohla vystát. Velmi těmito protikladnými pocity trpěla a žila úplně v jejich zajetí. Lze se domnívat, že Alena si sice Borise vážila, ale že se na druhou stranu zoufale snažila z rodiny ho vypudit, aby se matka znovu vrátila k jejímu otci.

DĚTI MAJÍ ČASTO POCIT, ŽE SE MUSÍ ANGAŽOVAT V JAKÉSI MISI, JEJÍMŽ CÍLEM JE RODIČE USMÍŘIT. Realita rozluky na ně tedy dopadá tím víc, čím víc u nich vzniká pocit, že nejsou schopny „dát rodiče znovu dohromady“.“

(Sauzede J.-P., Lagarde-Sauzede A.: Spokojené soužití v nové rodině. Praha: Portál. 2007. str. 90)

 

22Čvc/15

Řeším, řešíš, řešíme…

Někdy mám pocit, že tam nahoře se komponované rodiny vymyslely pro to, aby bylo neustále co řešit a na nic jiného nezbýval čas. Kdy přijedou tvé děti? Jak strávíme společný víkend? Kdo je odvede do školy? Jak to uděláme, když jeden chce k babičce a druhý do kina? Kde budou děti, když ty pracuješ? A kam pojedeme na dovolenou?

Znáte všechny tyhle otázky? Také trávíte mnoho hodin tím, že se snažíte zorganizovat a domluvit na tom, co kdy, kdo, kde a s kým? Já mívám chvíle, kdy mám pocit, že se snad po večerech už o ničem jiném nebavíme. Řešíme, organizujeme a když už je ten víkend konečně domluvený, chata rezervovaná, časy vyzvednutí domluvené, tak přijde nějaký člen rodiny s tím, že zapomněl na sobotní oslavu narozenin, kde rozhodně musí být. V tu chvíli volám o pomoc, balím si kufry a kupuji si letenku na víkend v Paříži, kde budu úplně sama a nebudu muset NIC řešit.

A pak je tu ještě jedna věc, mnohem podstatnější. V čase, který trávíme řešením organizace naší komponované rodiny, řešením komunikace mezi všemi jejími členy, řešením problémů dětí, se pomalu ztrácíme my dva a naše partnerství. Kde jsou ty chvíle společného souznění, kdy nemusíme řešit žádné starosti a jsme prostě jen spolu? Málokdy přicházejí sami, musíme jim tvořit čas a prostor. U nás na to máme dva mechanismy. Za prvé: Odjíždíme, jen my dva, někam daleko, kde platí „zákaz“ řešení. Za druhé: I v každodenním rytmu máme večer stanovenou hodinu, po které se už nic neřeší a neorganizuje. Ne vždy se nám podaří tato pravidla dodržet, ale když ano, tak za to dostáváme novou energii, nadhled a uvolněnost v našem vztahu. A to za to úsilí stojí:)

Autorka: Kamila Petrovská

 

20Čvc/15

O maličkostech, které drásají nervy

Vzpomněla jsem si, jak jeden pán psal do časopisové poradny, takže už to bude pár let zpátky, to ještě takové instituce frčely. Byl smutný, protože si coby rozvedený s jedním synem ve vlastní péči našel paní, taky se synkem. No a ten jeho syn je proti tomu vyženěnému, malému inteligentovi z města, objektivně úplně blbý. Pomalý, nevtipný, venkovský ňouma. A pán že neví, jak se k tomu postavit, a že syn je z toho taky smutný.

Hned se mi vybavilo, jak jsem poznávala manželova Káju a přišla ta kauza s tepláčky. Vyzvedávám děti z družiny, dávám na stůl svačinu, kluci, až to sníte, tady (ukazuju) máte každý tepláky, tak si sundejte džíny, vemte si ty tepláky a zavažte si nízký boty, spěcháme na trénink.

Kája si zavazuje boty. Kájo, je potřeba, aby sis sundal ty džíny a vzal si tepláky. Kája si sundává džíny a zavazuje si boty. Kájo, co ty tepláky? Kája si rozvazuje boty, natahuje si Járovy pracovní kalhoty, pro které si musí sáhnout do poličky a zavazuje si boty. Kájo, TADY KRUCINÁL LEŽÍ TY ZATRACENÝ TEPLÁKY!!! Dotčený Kája si rozvazuje boty, ve tváři výraz ta macecha je snad úplně pitomá, kolikrát si ty boty ještě mám sundat a nandat. Heuréka, bere si tepláky. Celá etudka trvá okolo čtvrt hodiny, na trénink přirozeně přijíždíme pozdě. Mám pocit, že to dítě je zcela jistě nejblbější na světě.

Nevěděla bych, co tak pánovi poradit. Ale Kája je i po pár letech skvělý kluk, pracovitý s jasně cíleným technickým pohledem, fachman, jako bonus to umí se zvířaty. Ta snad, že věci i lidi jsou dobře tak, jak jsou?

Autorka: Hana Beranová

07Čvc/15

Teta nebo macecha?

Téma nevlastních rodičů začíná u názvosloví. Jak to vlastně nazývat? Jak se má role jmenuje? Pojďme se podívat na slova, která se používají: teta, strejda, macecha, otčím, nevlastní matka, nevlastní otec, nevlastní rodič, nevlastní dcera, nevlastní syn, nevlastní děti. Které z nich se Vám líbí? Pokud žádné, je to nejspíše tím, že všechna tato slova mají negativní konotace. Slovo ne-vlastní vymezuje, co člověk není (není vlastní), ale už nevymezuje, co naopak je. Ostatní slova jako macecha či otčím zase nabrali negativní význam během historie, kdy se tato role v rodině objevovala zřídka a znamenala nějakou náhradu za vlastního rodiče, který tam (často z důvodu úmrtí) nebyl. Emočně to jsou negativně zabarvená slova, což je umocněno tím, jak je tato role prezentována v pohádkách, filmech či médiích.

Autorka projektu dlouho hledala slovo, které by nebylo negativní a přitom vyjadřovalo její roli. Nakonec přišla na sousloví TŘETÍ RODIČ. Je to termín, který vystihuje výchovný aspekt ve slově rodič a zároveň plně respektuje a uznává první místo vlastních rodičů ve slově třetí. Z tohoto důvodu termín používáme v našem projektu a navrhujeme ho i pro širší použití.

Práce na poli lingvistickém je však stále dost. Jakými slovy nazývat další členy rodiny, aby se člověk vyhnul slovu nevlastní? Otázka zůstává a my budeme rádi za Vaše návrhy.

Problematická terminologie v tématu nevlastních rodičů jen odráží problematické postavení a roli nevlastního rodiče v komponované rodině. Společensky bývá vnímán jako ten špatný, ten, co odvedl někoho od rodiny, ten, co je tam navíc, ten co není vlastní apod. Jedním z cílů projektu je toto vnímání u širší veřejnosti změnit a učinit z člověka, který se ocitne v roli nevlastního rodiče, osobu respektovanou a vnímanou jako plnohodnotnou v celém rodinném systému. 

Continue reading