Z pohledu nevlastního rodiče jsou konflikty s nevlastními dětmi nepříjemnou situací. Proto je často jednodušší přenechat řešení jejich vlastnímu rodiči. Na druhou stranu se tak nevlastní rodič zbavuje vlastní odpovědnosti za vztah mezi ním a dětmi…
Už jsem spolu v patchworkovém tandemu pár let. Leccos jsme vychytali, něco ne. Tak jsem vytáhla mužského k párové psycholožce. Jojo, klasika, máme na sebe málo času, ubíjející rutina péče o děti a domácnost a tyhle věci…
Znáte ten pocit? Na své nevlastní dítě jste milý, hodný, pomáhate mu, mluvíte s ním, a přesto… Ono nechce být u vás doma, když tam jste vy, mračí se a pronáší věty tipu: „Na dovolenou pojedu jen, když tam nebude on…“ Emočně může být taková komunikace s dítětem pro nevlastního rodiče velmi náročná…
Někdy mám pocit, že tam nahoře se komponované rodiny vymyslely pro to, aby bylo neustále co řešit a na nic jiného nezbýval čas. Kdy přijedou tvé děti? Jak strávíme společný víkend? Kdo je odvede do školy? Jak to uděláme, když jeden chce k babičce a druhý do kina? Kde budou děti, když ty pracuješ? A kam pojedeme na dovolenou?
Vzpomněla jsem si, jak jeden pán psal do časopisové poradny, takže už to bude pár let zpátky, to ještě takové instituce frčely. Byl smutný, protože si coby rozvedený s jedním synem ve vlastní péči našel paní, taky se synkem.
Téma nevlastních rodičů začíná u názvosloví. Jak to vlastně nazývat? Jak se má role jmenuje? Pojďme se podívat na slova, která se používají: teta, strejda, macecha, otčím, nevlastní matka, nevlastní otec, nevlastní rodič, nevlastní dcera, nevlastní syn, nevlastní děti. Které z nich se Vám líbí?