Zase mi ukřivdili. Můj muž a nevlastní dcera. On se postavil za ni a ne za mne. Bez ohledu na to, která z nás měla pravdu, jestli já ji křivě osočila nebo ona vážně provedla to, co jsem jí připsala. No prostě se zase postavil na špatnou stranu, je to bídák.

Tak jo. Mohla bych plakat, to někdy funguje. Taky když se fakt dlouho hnusně vztekám, tak nakonec muž zpanikaří a seřve ji na tři doby, ať už se se mnou sakra naučí vycházet, to by dneska mohlo klapnout. Do noci se na sebe budeme mračit, jen ať trpí(me).

A nebo bych se na to mohla vybodnout, stejně to tu bude stokrát podobná variace na totéž téma, radši se potěším. Co by mě tak potěšilo… hm… půjdu si zaběhat, doběhnu do vedlejší vesnice, dám si u kámošky kafe a domů to vezmu stopem.

(o dvě hodiny později)

Vychechtaná, mírně přiopilá macecha se vrací domů ke svému milovanému mužíčkovi a bandě roztomilých dětí z různých vrhů, endorfíny jí spokojeně stříkají z uší. Pro střety příští z toho zkusí vyabstrahovat nějaké poučení. 🙂

Autorka: Hanka Beranová. Její blog najdete na: http://mikrousi.smyslzivota.cz