Když jsem byla o pár let a nevlastních dětí mladší, s nechápavým obdivem jsem vzhlížela k lidem, co si nad událostmi všedního dne drželi nadhled a vypadali sami se sebou smíření. Se mnou to střídavě smýkalo od výšin pýchy nad tím či oním, co jsem „dokázala“, po hlubiny deprese, cože jsem to za člověka. (Pak jsem měla ještě jednu kategorii, co jsem nechápala, a to byli lidi, co cvičí jógu – panebože, taková nuda.)
Díky svým nevlastním dětem jsem pochopila, že každý člověk, každá událost do života je ve skutečnosti medicínka. Někdy má sladký obal, jindy hořký, někdy to dokonce nejdřív chutná sladce a pak ji jedna stěží spolkne. Ale všechny tyhle pilulky mají jedno společné – posunují mě blíž k sobě samé.
Dneska už vím, že jsem nejen milující, ale taky ukázková potměšilá megera. Nejen všeobjímající klidná mateřská síla, ale taky tajfun, co dokáže jedním zlým slovem skoro smést dílo, na kterém jsem pracovala měsíce.
A nezbývá mi, než se s tím smířit. A kupodivu, akceptují mě i ti druzí, alespoň když se rozhlédnu, tak mám kolem sebe pořád docela rušno. 🙂
Jo, a taky cvičím tu jógu – panebože, takový klid.

Hanka Beranová – třetí i první rodič, včelařka, bloggerka a lektorka španělštiny