Nevlastní dcerka přijede na víkend. Nevyhne se ubohá oné nepříjemné chvíli, kdy všichni půlhodinu pod velením tatínka uklízí společné prostory, a vyfásne chodbu. Takže vyházet boty, zamést, vyklepat koberec a boty vrátit, kam patří.

Pak se vrátí domů macecha a diví se, proč je před domem tolik bot. Upomene nevlastní dcerku na poslední fázi úkolu. Spousta řečí, macecha houkne a během chvilky je vše, jak má být.

Do té doby, než macecha začne postrádat levou botu zahradních nakopávaček. Dcerka neví, netuší, kde by mohla být. Všichni hledají, je potřeba tu botu najít, aby se macecha mohla obout a pověsit prádlo. Macecha na rozdíl od dcerky tuší, otevře popelnici, obuje se a pověsí prádlo. Pak ztropí slušnou scénu a pro nedostatek důkazů nepodpořena tatínkem, odjede na pivo, odkud se vrátí spokojená a vytancovaná ve tři ráno.

V dobré náladě už druhý den na příběh velkoryse zapomíná. Do té doby, než začne postrádat levou botu koženého hodobožového páru. Dcerka neví, netuší, a všichni hledají tak jako včera, aby měla macecha v čem odvážet děti do školy. Jenže milá bota se nenajde.

Macecha je vzteky bez sebe. V záchvatu nepříčetnosti jde k tomu věšáku na prádlo, kam včera pověsila dcerčiny hodobožové džíny a manikúrními nůžtičkami do nich fikaně prodře díru. Pak se zklidní a po zbytek dne si připadá jako pubertální pipina.

Tatínek neví, jak se k tomu postavit. Dva tvrdé a zaryté mlýnské kameny mu drtí ledviny a tak to vyřeší jako chlapák. Dá maceše na nové boty. Oh no.