O tom, jak komponovaná rodina vnáší do života tu správnou perspektivu.

Pamatuju si časy, kdy jsem se s dvěma dětmi bez manžela cítila opuštěná a strašně vyčerpaná. Jiní otcové se vracívají v šest z práce, jen mě nikdo nevystřídá. Ach ta nespravedlnost, ach ta únava.

Pak přišly časy našeho šestidětného parchworku. Nejdřív jsme trvali na tom, že stále spolu a nikdy jinak, vždyť jsme ta nová, velká rodina. Časem to nadšení drobet opadlo a někdy si sekce A vyrazí bez sekce B a naopak.

A tak jsem dnes s dvěma dětmi bez manžela sama doma. Otec se dnes nevrátí z práce ani ve tři, ani v šest, a tak mě nikdo nevystřídá. Ach ta pohoda, ach ta slast.