Poslední dobou na mě z příběhů třetích rodičů vyskakuje téma toho, že tato role vlastně nikdy nekončí. A to i ve chvílích, kdy bychom to nečekali, nebo dokonce nechtěli. Konkrétně se jednalo o následující situace:

• Jedna má kamarádka se již deset let neviděla se svým bonusovým dítětem. A přesto se rozplakala při vzpomínce na to, kolik energie, času a péče mu věnovala a které se jí nikdy nevrátily. Dodnes ji to někde uvnitř trápí.
• Účastnice semináře pro třetí rodiče zmiňovala ve svém příběhu uvědomění, že i když její děti (vlastní a bonusové) jsou dospělé, tak to téma třetího rodičovství prožívá znovu a jinak skrz svoji roli babičky.
• Můj kamarád za základní školy, kterého jsem 10 let neviděla vyprávěl, jak důležitá je kniha Třetí rodič pro jeho rodinu, protože skrz ní si ujasňují se svojí nevlastní mámou různé situace, které dříve zažili.

Jak to tedy je? Skončí někdy starosti a radosti spojené s třetím rodičovstvím? Samozřejmě můžou. A mění se v čase svojí intenzitou a obsahem. Zároveň je potřeba mít na paměti, že náš svazek s partnerem a jeho dětmi z předchozího vztahu je také do určité míry závazkem. Jsme svázáni s tímto tématem, které se nám bude vynořovat v průběhu života v různých podobách. A je jen na nás, jak ho zpracujeme. Jestli mu budeme chtít dát uvnitř nás nějaký konec, nebo ne.