Tak jsem si to dnes znovu uvědomila. Jak trefné je přirovnání, že v komponované rodině se někdy pohybujeme jako na minovém poli. Naše chůze vyžaduje velkou opatrnost, jemné našlapování, velké vnitřní přemýšlení a citlivou komunikaci s ostatními. Někdy se nám to daří a my tím polem ladně proplouváme. Někdy naopak o něm vůbec nevím, jdeme si prostornou širokou asfaltkou a najednou šup, jsme v něm. A jedna z těch malých bomb vybuchne. V tu chvíli se někdo v rodině naštve, rozpláče, urazí, cítí se zraněn, nemluví, či odejde. A nejhorší na tom je, že my jsme to vůbec nemysleli špatně, že jsme nevěděli, na jak tenké půdě se pohybujeme, že jsme vůbec nechtěli, aby něco vybuchlo. Dlouho jsem si myslela, že tohle opatrné kličkování mezi city, potřebami, zraněními, strachy a bolístkami ostatních je otázkou hlavně prvních let života v roli třetího rodiče. Dnes jsem si ale uvědomila, že je to něco, co je tam s námi stále a že měsíce, či roky klidu a pohody vůbec nemusí znamenat, že už tam žádné citlivé území není. Je. A když na to úplně zapomeneme, tak se někdy samo připomene, abychom si uvědomili, že citlivá, respektující a empatická komunikace je v komponované rodině naprosto klíčovou dovedností.

Kamila Šimůnková Petrovská